Kterak krajany hledali jsme u velvyslance v Dublinu
V rámci projektu mé druhé fotoknihy s přírodními motivy jsem letošní jarní sezónu začal v Národní botanické zahradě v irském Dublinu. Na výpravu jsem vzal s sebou kamaráda Radoše z fotokroužku a kromě pořizování makrofotografií jsme si vytyčili i několik dalších cílů naší výpravy. Jedním z nich bylo vyhledání krajanské komunity na tomto „smaragdovém ostrově“. První potíže v tomto bádání nastaly ještě před cestou, protože vedení Irsko-české a slovenské společnosti na e-maily nereagovalo a webové stránky se jevily dlouhodobě neaktivní. I požádali jsme o krátké přijetí na české ambasádě, jež nám bylo umožněno. Pan velvyslanec Tomáš Kafka, věrný svému osobnímu názoru, že ambasády by měly plnit i funkci společenskou, nejen politickou, s námi hovořil půl druhé hodiny. Potvrdil nám, že spolek se víceméně rozpadl, jiný zdroj se přes internet nyní snaží referovat o aktuální situaci v Irsku. Čilé vyměňování zkušeností i navazování kamarádství se děje na sociální síti facebook či v realitě na československé diskotéce Living Room. Česká komunita čítající odhadem 7-10 tisíc krajanů (podle výsledků nejnovějšího sčítání obyvatel je v Irsku nahlášeno něco přes 5 tisíc českých obyvatel, uvádění národnosti však bylo dobrovolné) pobývá povětšinou v zemi pracovně a po několika letech se buď vrací, či pokračuje do vzdálenějších destinací, z nichž se jako země zaslíbená může jevit např. Kanada. Nutno podotknout, že sami Irové jsou podobného ražení, protože drtivá většina těchto keltských potomků žije mimo svou vlast, kde jich „zbyly“ pouhé 4,5 miliony (přičemž 500.000 tvoří cizinci), z toho celá polovina soustředěná v širší aglomeraci hlavního města Baile Átha Cliat (v irské gaelštině Dublin). Ačkoliv existuje i řada smíšených česko-irských manželství, nejslavnější česko-irský pár Markéta Irglová a Glen Hansard, se již před lety, jak známo, rozpadl. Česká komunita ve srovnání s jejími „středoevropskými sousedy“ výraznou organizovaností nevyniká. I kdysi proslulou českou hospodu Czech Inn v dnešní době provozují Slováci, kterých je zhruba trojnásobná početní převaha. Ti se naopak velmi sdružují, pořádají kulturní akce, udržují kulturní zájmové spolky jako např. fotoklub či folklórní soubory a zavedli i víkendovou školu v rodném jazyce. Podobně je na tom polská „menšina“ (odhadem 200.000) nebo Litevci (odhadem 100.000). Struktura místa pobytu cizinců v zemi není nikde oficiálně evidována, občas se nicméně podaří zmapovat místa s větším výskytem národních komunit podle poštovních středisek, odkud lidé posílají domů finanční prostředky. O Češích platí, že žijí ve srovnání s ostatními komunitami více rozptýleni po celém ostrově. Historické české kořeny lze dohledat v okolí Corku (takové irské Brno), kde působili mezi světovými válkami naši dělníci, a v oblasti Watefordu, kde se usídlili skláři, šířící své tradiční řemeslo. Nakonec jsme se ve zmíněné krčmě s Čechy setkali a při neodmyslitelné živé hudbě s „pintou“ Guinnessu porozprávěli o všedních radostech a strastech, jež jsou, až na rozličnou formu, v podstatě na celém světě podobné…
Dušan
Zatímco Dušan hledal naše československé krajany, já jsem se snažil objevit naše soukmenovce z dávných časů. Krom toho, že jsem po předcích Slovan a z velké části taky určitě Germán, cítím v sobě i keltství. Vždyť jsem se narodil v Bohémii, tedy domově keltských Bójů (latinsky Boiohaemum), v devatenácti jsem odešel na pět let do Bavorska, tedy země obývané Bóji (germánsky baio-warioz) a teď žiji v Belgii, pojmenované po jiném keltsko-germánském kmeni, který se snad rozšířil až do Irska. Co mají dnes Češi, Bavoři, Belgičané a Irové společného z toho, čím se vyznačovali Keltové před dvěma milénii, a co je aspoň pocitově odlišuje od ostatních Evropanů? Práce s kamenem, s kovem, se sklem, vztah k přírodě, ke stromům, oslavy slunečního cyklu, bojovnost, pohádky, báje, hudba … Nenapadá mě, čím z toho jsme si s Iry podobnější, než třeba se Španěly, Poláky nebo Maďary. Jedno téma se ale prolíná „mými“ zeměmi a spojuje nás s dávnými Kelty – výborné pivo: Plzeň, Pils, trappiste nebo Guinness. A já potvrzuji, že Guinness chutná v hospodě v Irsku mnohem lépe, než kdekoliv jinde na světě. K tomu prožitku nám napomáhala družná atmosféra pátečního a sobotního večera. Závěr mého hledání mi připadal poněkud povrchní, ale tento názor se měnil, jak černé pivo pronikalo do nitra. V Čechách se keltská ústní tradice dochovala snad jen v místních názvech, to v Irsku keltské legendy žijí. Přestože v hlavním městě člověk nenarazí na rozdíl od Guinnessu na každém rohu na dobré víly sídhe (čti: sí), měli jsme štěstí a našli jsme připomínku jedné prazvláštní legendy. Kousek od středu města stojí před prosklenou budovou v ulici Burlington Road socha královny Maedhbh (čti: mɛðv), vládkyně Connachtu z prvního století před naším letopočtem, která byla stejně zuřivá válečnice jako milenka. Posedlá mocí, když zjistila, že její třetí manžel je o jednoho býka bohatší než ona, neváhala a rozpoutala válku proti Ulstru, aby tam uloupila nejcennějšího býka Irska. O tom pak rozpráví starý irský epos Táin Bó Cúailnge, neboli Loupež býků z Cooley. Socha odkazuje v symbolech na hlavní touhy Maedhbh: nahota – na sexuální energii, hlava býka – na dychtivost po moci, kopí – na válečnictví a opeřenec na rameni sochy symbolizuje její svobodu. Maedhbh je tak považována za bohyni vlády, se kterou se symbolicky ženili původní irští panovníci během obřadu jejich korunovace.
Radoš
Foto: Radoš Horáček a Dušan Swalens (www.swalens.eu)
